o mně

nejsem normální, protože jsem zjistil, že normálnost vlastně neexistuje, každý je totiž něčím divný, co ale můžu říct je, že dýchám vzduch, který je většinou čistý, ale občas, zvlášť, když jedu na kole kolem kolony aut, je dost hnusný, v temné komoře bývá taky ne vždy čistý, ale ještě to většinou jde, a když ne, stačí otevřít dveře a docela to luftuje, ale nejlepší vzduch je stejně v horách, miluju chladivý podzimní noční vzduch, když mi vítr fouká do tváře a já stojím sám, v kraťasech, pod stromy, které se ohýbají pod nápory studeného větru a strhávají z jejich větví listy, a je mi trochu zima, nade mnou je plno hvězd a hledám Aldebaran a Paegase a cítím svoji malost, Vesmír je tak neskutečně obrovský, zato člověk je tak neskutečně malý, není těžké si to uvědomit a srdce mi buší na levé straně, většinou pěkně v klídku a pěkně pravidelně, že ho ani necítím, ale když vyběhnu všechny schody k mému pokoji, už se trošičku ozývá, beru schody většinou po třech až čtyrech, jsem pak rychleji nahoře, anebo když doběhnu patnáctistovku, naštěstí ji běháme tak dvakrát do roka, tak pak slyším jakési divné údery na levé straně ještě docela dlouho, ale stejně se zase uklidní, srdce je skvělý vynález, a vůbec, celé tělo je skvělý vynález, a vůbec, život je skvělý vynález, přijde mi zvláštní, že si někdo může myslet, že život vznikl jaksi náhodou, shodou okolností, vždyť je všechno tak složité, že člověk, ten moudrý člověk, který si dal právo rozhodovat o životě a o smrti, jenom objevuje principy a děje, které běží v jednotlivých organismech, i ta nejobyčejnější bakterie je tak složitá, že ji člověk se svou supermoderní a superdrahou a superrychlou technikou nedokáže sestrojit, jediné, co může člověk stále dělat, je žasnout, a to mě určitě nikdy neomrzí, protože čím víc toho vím, žím víc musím žasnout a mám dvě oči které vidí zatím dobře, že nepotřebuju brýle, ani sluneční nepoužívám, nějak jsem si na ně nezvykl a tak mi ani nechybí, a taky vidím radši všechno v takových barvách, jaké skutečně jsou, mé oči se skoro nikdy nekoukají na televizi, ani na zprávy, takže často nevím, co se děje ve světě, ale moc mě to nezajímá, to důležité se dozvím, když si o tom lidi povídají, anebo z rádia, anebo z novin, když je občas mamka koupí, a co není důležité, to není důležité, naše učitelka ZSV sice říká, že by měl gymnazista sledovat dění a že to patří ke všeobecnému přehledu, ale mně to nevadí, mé oči koukají často na monitor počítače, bohužel častěji než bych chtěl, spravuju několik webů, tak to zabere nějaký čas, ale docela mě to baví, ještě že máme internet, jen výjimečně se stane, že bych nenašel to, co zrovna potřebuju, většinou se bohužel omezuju jen na české stránky, ale když je potřeba, tak taky zabrouzdám na anglické nebo německé, ne všechno sice pochopím, protože moje slovní zásoba není příliš velká, ale existují on-line slovníky, takže je to v pohodě, mé oči koukají taky dost do knížek, čtu určitě víc, než je zvykem u mých vrstevníků, někteří se naivně chlubí tím, že za celý život přečetli jen jedinou knížku, a to byl Slabikář, tak do téhle kategorie nepatřím, čtu většinou prózu, ale někdy nakouknu i do poezie, nemám víceméně oblíbený žánr ani autory, ale s některými sympatizuji a přečetl jsem toho od nich víc, ale nebudu psát koho, to je jedno a mám dvě uši které poslouchají všechny zvuky kolem mě, všechno, co se šustne, slyší, slyší ráno zvuky budíku i zvuky rádia, i zvuky otevíraných dveří a posléze i zavíraných dveří, i zvuky šumění stromů, i zvuky aut, která mě míjejí, když jedu na kole do školy, i zvuk, když pod plášti skřípe štěrk na školním dvoře, mé uši slyší i otevření a posléze přibouchnutí skřínky, i zvuky kroků a hlasy a volání a pozdravy a rozhovory všech lidí v tom ústavu, který naštěvuji, který má honosně napsáno nahoře na fasádě gymnasium velkými písmeny, a mé uši musí i vnímat výklady učitelů, některé jsou velice monotónní a nezáživné, jindy docela zábavné, občas jsou zpestřeny naštváním, kdy mé uši slyší, jak jsou napomínání spolužáci, co vyrušují, a mé uši slyší pořád všechno, i ten toužebně očekávaný zvuk přestávky, zvonění, a mé uši stále slyší vše a nejdou vypnout, nejdou zavřít, nejde neslyšet, občas mě to vadí, protože mám rád ticho, ticho je uklidňující, ticho je výmluvné, ticho dovede mluvit mnohými jazyky, stačí jen naslouchat a udělat si trochu času a musí být taky vůle chtít slyšet ticho, kdysi jsem četl pár pěkných veršů, stálo tam šli jsme poslouchat ticho, neslyšné hlasy na nás křičely do ohluchnutí, ale my přesto zůstali, zůstali jsme, až uslyšíme ticho, a tak i já stále čekám, až uslyším ticho, hledám ho, už jsem si párkrát myslel, že ho slyším, ale stejně to nebylo ticho, a tak stále čekám, až uslyším ticho tiché a milé a tiché a dvě ruce mi ční z ramen, jsou to dobré nástroje, dá se s nimi dělat všelicos, jako třeba mačkat klávesy na klávesnici počítače, což dělám právě teď, ještě, že existuje admina, a tak umím poměrně rychle datlovat, někdy se mi úplně prsty rozletí a zapisují až skoro i to, co nechci, ale většinou se ruce po chvilce zastaví a nechají mozek, aby zkontroloval vše to, co ruce napsaly, už dlouho si chci zkusit surrealistickou metodu psaní, psát a psát a psát a psát a klidně zavřít oči a nechat ruce, ať si píšou, co chtějí, a neopravovat a nevracet se zpátky po každém překlepu, musí to být hodně zajímavý výsledek, zatím jsem se k tomu ale neodhodlal, dvě ruce mi ční z ramen, jsou to dobré nástroje, dá se s nimi dělat všelicos, jako třeba držet foťák u oka a koukat se na svět kolem sebe tím divným přístrojem, je to hodně zajímavé, nikdy mě to asi nepřestane bavit, ale když mám zavřené jedno oko u toho koukání, tak mě za chvíli bolí a tak si je musím vyměnit, doufám, že si je nezkazím, protože brejle bych nosit nechtěl, pak se dá taky vočima koukat na to, jak se osvětluje papír pod zvětšovákem, na papír proudí světlo, které sice oči vidí, ale nevidí obraz, který se tam už vytvořil, říká se tomu latentní obraz, a tak se to musí hodit do vývojky a tam se to pomalu začne vynořovat, stále žasnu, když vidím, jak se vynořují první kontury z vývojky a postupně se vykresluje to, co jsem fotil, za červeného světla, je to úplné čarodějnictví, i když ne vždycky sleduju, protože mám docela pomalou vývojku a zvlášť, když je studená, to trvá hodně dlouho, než se fotka vyvolá, a tak si někdy beru do komory knížku a mezitím si čtu a tak spojuju příjemné s užitečným a úživným a taky dvě nohy mám nejsem zdravotně postižený, a tak mohu chodit a běhat a jezdit na kole ve dne a v noci a za světla slunce a když je pod mrakem a když měsíc ozařuje vše, že nejsou vidět hvězdy, a když hvězdy svítí, ale město a vesnice je přesvítí, a když je teplo, že se potím, a když je zima, že se klepu zimou, a když je léto, i když je zima, a nejdřív se musím brodit závěji sněhu, a pak hodím držku na ledu, ale hned vstanu a jedu dál, a můžu klečet a dávat nohy na stůl a pak si je dát dolů, když přijde učitelka, a pak můžu vstát taky díky nohám, většinou mě to sice docela štve, vstávat, jsem totiž hodně líný a někdy mám náladu, že bych ani nepohnul zbytečně prstem a nechce se mi nic dělat, zvlášť to je po obědě, kdy se mi fakt nic dělat, protože tělu nic nechybí a snaží se přežít s vynaložením co nejmenšího množství energie ale jindy mám zase náladu, že se potřebuju vybít, ale ne, že bych něco potřeboval rozbít či rozmlátit, mně stačí se vybít vnitřně, což dělám třeba právě teď a pochybuju proto, že mý žblebty někdo bude číst, ale mně to nevadí, protože mě to baví psát jen tak a můžu si sem napsat vlastně cokoli, protože všechno, co dělám, říká o mně, a všechno, co píšu, říká o mně, a každá fotografie mluví o mně ač se to někdy nezdá a tady to, co jsem tu vytvořil, je vlastně stejně jen exhibice egoisty, ano, jsem šílený egoista, tak trochu toužím být ve středu pozornosti, ale i na okraji, jsem rozpolcená osoba, šedá myška i střed všeho konání, záleží, s kým a kde a proč jsem, někdy se s tím snažím něco dělat, ale duch sice může být přesvědčený, ale tělo je slabé, jak píše tuším svatý Pavel, nevím komu, ale na tom snad zas tak nesejde, mohl bych si to sice vyhledat v nějakém on-line vyhledávači ale fakt to není důležité, v jakém listě to píše, hlavně, že to napsal, a že jsem vím, že sice a tak a tedy jedno tělo mám, které je slabé, že s tím chci něco dělat, jenže nevím, co, tak lepší něco než nic a lepší než drátem do oka a bude hůř a povol a nikdy není tak blbě, aby nemohlo být ještě hůř a šč a to dáš, no, tohle byly jen takové asociace, takové slova, které slýchám poměrně často, často ani ne v původním slova smyslu, ale to jim neubírá na působivosti a výpovědní hodnotě a je to proto vpravdě důstojné, spravedlivé a úživné, asi jako lesy kolem Vesmíru, protože ty jsou nejúživnější ze všech úživných věcí, neboť ty mají úživnost ve svém popisu práce, stojí to v téčku napsáno černé na bílém, možná to ale není černé písmo, ale modré nebo zelené, tak to tam tedy stojí modré nebo tmavě zelené na bílém, na bílém je to určitě, i když občas tam jsou trošinku fleky, pořád ale menší fleky než na tom předním blaťáku, z něho se za chvíli stane úplný flekatý blatník, nebo spíš rezatý, ách jo, stahuju jeden stomegový soubor, má to být program na tvorbu webu, jenže nějak se to seklo na čtyřiceti čtyřech procentech a asi to budu muset vypnout a stáhnout to ve škole, jenže já nemám, jak bych to přenesl domů, jedině že bych si půjčil zase střediskový foťák, ale to se mi moc nechce, musím si koupit čtečku karet, ta snad už není zas tak drahá, a určitě bych ji využil, sice ne moc často, ale bude to docela úživné, jen Bůh ví, ten je totiž vševědoucí, proč jsem si zase vzpomněl na tohle skvělé slovo, budu ho muset užívat častěji, neboť je to vpravdě důstojné a spravedlivé a úživné, Bůh ví všechno, tak bych se to mohl dozvědět někdy, musí to být zajímavé, vědět všechno, ale taky to musí být docela nuda, není mu dopřána ta občasná radost z poznání, kterou velice výjimečně mám, ano, ač se to nezdá, někdy mám radost z poznání, jak nám říkal herr Mareš, že vědění je moc, to tedy já bych byl už docela mocný člověk, protože do nás pořád hustí všechny možné blbosti, často i nemožné, divím se, že na to hustění nevzali ještě nějaký účinnější nástroj než jen slova, protože verba docent, sed exempla trahunt, co sám nerad, jinému nečiň, řekl žákům kantor kdesi třepaje ho za pačesy, stejně byl ten Karel Havlíček zajímavý chlap, dělal si srandu ze všeho, což se mu nakonec moc nevyplatilo, ale pořád lepší, než první kosmonat na světě Jan Hus, škoda, že uhořel při startu, jinak bychom měli jedno nespochybnitelné a výjimečné prvenství, které by nám nido nevzal a všichni by to záviděli, škoda taky Járy Cimrmana, neboť on byl vskutku velikán našeho národa, vpravdě největší Čech, jemu buď čest a chvála, škoda, významné osobnosti to mají už za života těžké, ale těžké to mám vlastně i já, i každý člověk, to je skvělé, už je stáhlých čtyřicet pět procent souboru, tímhle tempem, když to nechám přes noc, by to ráno mohlo být, ale to bych musel být docela velký optimista, což jsem jenom někdy, jsou totiž chvíle, kdy by se měl optimista střílet, optimista je špatně informovaný pesimista a bude hůř a pes je přítel člověka a člověk je přítel psa a život je pod psa a pes může mít někdy život jako v peřinkám, i když se chová jako slon v porcelánu, páníček ho opečováná a hýčká místo dětí, které si nepořizuje, protože jsou moc drahé, a při tom ho ten pes stojí stejně jako dítě, skoro i víc, ale prý je jednodušší vychovat psa než dítě a když se narodí štěně, stačí koupit nové vodítko, kdežto dítě potřebuje mnohem a mnohem víc, což je sice pravda, ale pravda taky je, že pes nemá duši a neumí mluvit, štěkání je jen ubohá náhražka lidské řeči, lorem ipsum dolor sit amet, docela by mě zajímalo, co přesně tahle slova znamenají, ale třeba se to budeme někdy učit, je pravda, že latina je nádherný jazyk, zní pěkně vznešeně, vzdělaně, však taky skoro jediný argument k učení latiny v současné době je, že je základ všech jazyků a patří to ke vzdělání, ale tolik věcí patří ke vzdělání, že by mi musela hlava puknout, kdybych do ní měl naskládat vše, co údajně musí vzdělaný člověk vědět, nabízí se tedy možnost nevědět nic, to je určitě nejjednodušší, ano, vím, že nic nevím, nebo vlastně jediné, co vím je, že nic nevím, jak moudré, a pravdivé, co je vlastně pravda, a co je to láska všude se o ní tolik mluví, ale myslím, že ne vše, co se pokládá za lásku, láskou skutečně je, láska je v současnosti dobře prodávané slovo, a tak se cpe všude možně a bude hůř a co víc nikdy není tak blbě, aby nemohlo být ještě hůř, to vím už od letošního tábora, byl to tábor v mnohém výjimečný, jako ostatně každý skautský tábor, neboť nevstoupíš dvakrát do téže řeky a není ani stejných táborů, vlastně ani nic stejného neexistuje, bych řekl, není stejných věcí, protože není stejných atomů, už jen proto, že nějaký atom je, tak to znamená, že nemůže být někde jinde stejný, takže není stejných atomů a není ani stejných protonů a neutronů a elektronů jak bys smetl, no u mě v pokoji bys toho namet docela dost, protože pořádek na stole a kolem toho se sice snažím zachovávat, ale lino se mi nechce moc často zametat, a tak se tam válí haldy prachu a pořád a pořád to přibývá, někde jsem slyšel, že prach vzniká hlavně z odumřelé kůže, takže prach se nikdy nevymýtí, jak si naivně myslí mamka, prach je všudypřítomný a všudyvládný, podobně jako stále driftuji, ač nechci, a když fotím, tak stále komponuji, tak prach je všude, málokdy ho sice vidíme, od toho taky je, aby nebyl viděn, ale aby se pěkně v chládku a vlastně i v teplíčku usazoval, a usazoval, a za nějakých pár stovek miliónů let by z toho mohly být usazené horniny, kdybych věřil evoluční teorii, ale evoluce vlastně s tímhle nesouvisí, protože prach není živý, ale podle těch evolucionistů by z toho určitě mohl být život, stačí dostatek času, kterého o ni, jak se zdá, mají docela dost, protože se vymýšlejí takové pěkné pohádky, jenže co je horší, oni si myslí, že mají pravdu, nebo si aspoň myslím, že si myslí, že mají pravdu, do svědomí a do nitra žádnému člověku samozřejmě nevidím a tak taky nechci nikoho soudit, protože se to nemá, ani se nemá ukazovat na někoho prstem, a ani se nemá dělat blbé vtipy o tom, že jim netekla teplá voda a kabel za srubem by se měl zahrabat, a taky je častý nešvar, že se pomlouvá někdo, kdo tam zrovna není, jenže co s tím, fakt nevím, o mrtvých jenom dobré, člověk by měl skoro umřít a hned by si o něm lidi mysleli jen to nejlepší, i když spíš by o něm jen říkali to nejlepší, mnozí si určitě myslí stále co chtěji a od toho je tu i demokracie, vláda lidu, člověk si údajně může myslet, co chce, původní ideál byl sice dobrý, ale bude hůř, nevím, co bych měl si přát až půjdu tam, kam stejně musím jít, do kelu, to je super, už je to padesát a jedno procento k tomu, touhle rychlostí by mohlo být stahování dokončeno už ve dvě hodiny, tak to je dobré, ne že bych Firefoxu nevěřil, já si myslím, že to dá, protože je to můj oblíbený prohlížeč, Internet Explorer nesnáším, protože ani vajíčka nesnáším, to dělají jenom slepice a jiní ptáci, ale Internet Explorer nemám rád, někdy jsem ale nucen ho použít, protože jako třeba teď je ohnivá liška nějaká pomalá a sekavá a tak je jistota jistota a zichr je zichr a tak jsem vyřešil docela jednoznačně otázku jestli do toho jít či nejít, protože nebyla takřka jiná možnost než být a nebýt je otázka záludná, moc to tomu herci nezávidím, že to musí pořád řešit když už drahnou chvíli říká to samé, ale není to to samé, jak už drahnou chvíli vím, což je vpravdě důstojné a spravedlivé a úživné, neboť Bůh viděl, že je to dobré a tak odpočíval, zajímalo by mě, proč, protože Bůh je tak dokonalý, že je pořád, a dokonce nepotřebuje odpočívat, to bych taky chtěl někdy umět, ale stejně, život tady na zemi má jakous takous cenu proto, že někdy musí končit, někdy bude končit, čas je neúprosný a nejde mu dát úplatek, aby chvíli počkal, jako někomu jinému, prostě skončí, a pozůstalí možná budou brečet a budou chtít nechat udělat funus v kostele a pak přijdou ještě párkrát na mši ale stejně to jednou skončí, Bůh je takový borec, že dokáže vytěžit ze všeho něco dobrého, ač se to nezdá, a tak nechci nikoho soudit, nechci, možná však se toho někdy nevědomky dopouštím, ale chtěl jsem vlastně říct, teda napsat, ale prsty jsou tak rychlé, že mě nepustily ke slovu, že život má cenu, protože je konečný, ale až bude život věčný, podobně jako po podzimu následuje zima a pak i jaro, tak i po tomhle životě následuje další forma, klidně bych se vsadil s kýmkoli o cokoli, že to tak je, ale zaráží mě skutečnost, že až to bude věčně, přál bych si, aby to bylo u Boha, možná mě to nebude bavit, protože to, že to bude pořád, způsobí devalvaci hodnoty, nevím, ale radší to nechám v rukách povolanějšího, v rukách nejpovolanějšího, věřím mu, že to udělal tak, že to bude skutečně super a mimo jakákoli lidská měřítka, protože co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že jej máš tak rád, mou obětí je, Bože, zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, doufám, nepohrdneš, Ananiáši, Azariiáši, Misaeli, chvalte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky, neboť je to vpravdě důstojné a spravedlivé a úživné, abychom, ale radši to nebudu rozvíjet dál, protože jsem byl už napomenut, big brother is still watching me, ano, ten největší brácha nebeský je stále se mnou a dokonce mě i někdy nese, když jsou v písku jen jedny stopy, ač se to nezdá, nese mě, musím být asi docela těžký, nadřel se určitě hodně, ale on mě má tak rád, že dal za mě život, protože nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele, a jsem zase u toho, zase ta láska, která pořádně nevím, co znamená, nenašel by se někdo, kdo by vzdělal nevzdělaného a snad možná i nevzdělatelného sedmnáctiletého člověka, před tím jsem tu měl fagana a výrostka a muže a kluka a klacka a já nevím, co ještě, protože jsem příliš líný se podívat, ach ta debilní vlastnost, já na ní snad jednou zahynu, ale tohle s tím vlastně ani nesouvisí, protože to je něco úplně jiného, ale nevím teda, s čím to potom souvisí, když je to něco jiného, jak se zdá, mám docela dar okecávat a neříct nic, skoro jak ti naši politici, ale ti asi tráví čas smysluplněji, jako třeba že občas zvednou ruku a pak to někdo počítá, to musí být zábava, mít náplň práce takový, že někdy musím zvednout ruku a někdy ne, ale vlastně jediné, co musím, je zemřít, a vlastně ani to ne, protože pokud se dožijeme konce světa a jeho druhého příchodu, tak nemusíme umřít, i když já nevím, všechno je tak šíleně složité, že to snad ani složitější být nemůže, ale vlastně ne, nikdy není tak blbě, aby nemohlo být ještě hůř, a bude taky hůř, neb vpravdě v pravdě je důstojné a spravedlivé a úživné, haleluja šabalaba labambam, padesát sedm procent, fakt to vypadá nadějně, já snad budu tančit na hlavě jako ti breakaři, co jsme měli na věnečku, ale moc se mi to nelíbilo, ale pořád lepší než ten cyklista, kterému nic nešlo, to je skvělé, to je skvělé, fakt by mě zajímalo, jak by se na tomhle vyřádil nějaký psycholog, tak tedy, jsi-li psycholog, ozvi se mi, jak ses vyřádil, neboť bude hůř a je to docela zajímavé, jaký pech může být, požehnaná je tato hodina, neb pokojně si to vrní větráček počítače a internet jede, ač pomalu, ale jistě, Boží mlýny taky nemelou rychle, zichr je zichr, to je pech, že to je takovéhle, hele, a já vlastně nemůžu říct, že je něco na mých stránkách černé na bílém, jelikož a protože je to přesně obráceně, týjo, mě už docela bolí ruce, a moc bych za to nedal, kdybych ještě nevím co dělal, možná ale je i zítra den, to ale nikdo neví, protože neznáme dne ani hodiny a nebuďme pošetilí, ale připravení, ano, vždy připraven, tedy buď připraven, je naše heslo, ale taky sloužím, je to ale velice náročné, je to tak neskutečně náročné, asi jako Antilopovy kšandy, protože nic náročnějšího už nemůže být než než je vzdálenost do Prahy, protože měsíc musí být blíž, když je na něj vidět, ale do Prahy vidět není a tak musí být nesmírně daleko, že ani není vidět, je to fakt ale těžké, fakt že jo, sloužím, servus, servi, servo, servum, serve, servo, jo, je to v pohodě, ještě si to snad pamatuju, ale kdo ví, co bude za pár let, třeba si na nic nevzpomenu a vše bude marnost nad marnost a pomíjivost nad pomíjivost, jako že to stejně je, kdysi mi chtěl dát k narozeninám los za dvacet korun, a tak jsem mu měl říct aspoň tři věci, které jsou pomíjivé, ale teď už vím, že pomíjivé je absolutně všechno, možná tak ta láska není pomíjivá, ale s tím bych si tak jistý nebyl, protože stejně pořádně nevím, co to ta láska je, já nevím stejně ale tolik věcí, možná toho nevím mnohem víc, než kolik toho vím, to je vlastně jasné, nikdo toho asi nemůže vědět víc než nevědět, možná tak v pohádce by to možné bylo, protože je možné, že dostane za každé mastné oko jednu minci od svatého Petra, tak je i možné, že někde není vše marné, ale bylo by to tak jedině v Tramtárii, anebo v Prkvančicích, anebo v Čudu, tam musí být tolik věcí, prý tam mají několik krav, dva nože Honzovy, nebo co že to říkal, jo, on to byl vlastně Tomáš, tak to teda povol, šč, ale bude hůř, tak to je teda pech, nur kleinen Pech, ale já vlastně pořád nevím, jaký má Pech člen, ale asi překonám lenost a vyťákám pár slov tak mě na chvilku omluvte, tak už jsem tady, a Pech je das, tak to jsem si tedy myslel blbě, ale zajímavé je slovo die Pechblende, to je normálně uranová ruda, to by člověk neřekl, jaké to je, když se člověk pustí do křížku s jazykem, ale asi bude ještě hůř, tak tedy požehnat nám rač a už se těším, až se najím, a Ančo tlač, a to tam skutečně tak je, to jsem si teď nevymyslel, a tak tedy pokojnou noc a šťastnou smrt, nechť nám dopřeje všemohoucí Pán